Když přijdou esesáci...

"Wo sind?!" Křičí na ni jeden z vojáků. "Sag´s mir!" Burácí a vztekle ji přirazí ke stěně. Ona mu sice rozumí, ale neví. Neví KDE JSOU...! Voják zasyčí jako jedovatý had: "Letzte Mal! WO SIND?!"

Než moje babička zemřela, častokrát mi vykládala příběhy a vzpomínky ze svého mládí. Ráda jsem jí naslouchala a nechávala se vtáhnout dějem. Některé byly úsměvné a některé bohužel naopak - a to obzvlášť ty z období války.

...

Po malém dvorku pobíhá několik slepic, pes se líně protahuje na zápraží a na statku je klid. Všichni odjeli. Zůstalo tu jen mladé děvče, které zde na přání rodičů nastoupilo službu jako pomocná síla v kuchyni, u zvířat, na poli - zkrátka "holka pro všechno".

Drobná dívka s dlouhým copem v chudobné sukénce pobíhá po světnici, uklízí malované hrníčky od snídaně zpátky do police a při tom si tiše prozpěvuje. "Hotovo." Špitne si po chvíli pro sebe a vyběhne na dvůr, aby popadla trakař a vydala se na louku. V letu pohladí psa, který radostně zavrtí ocasem.

Stébla čerstvé trávy hladí její bílá lýtka a  bosá chodidla lehce stírají zbylou ranní rosu. V půli strmého kopce se zastaví a zatímco oddychuje, opře si ruce v bok a zahledí se na všechnu tu krásu valašských vrchů, které se vlní po celém širém obzoru.

Když popadne kosu, pustí se s vervou do sečení. Ke zpěvu ptáků se připojí svištění v pravidelném rytmu a to pokaždé, když napřáhne své štíhlé paže, aby sesekla plochu šťavnatého jetele.

Najednou ptačí zpěv ustane a během okamžiku se z korun stromů lesa zvedne celé hejno a odlétá hlučně kamsi pryč. Dívka se napřímí a hřbetem ruky si otírá krůpěj potu z čela. "Asi srny..." Pomyslí si a chce se pustit do sečení. V moment, kdy se znovu napřáhne, jí po zádech přeběhne mráz. Ten pocit, že tu není sama nepříjemně sílí. Zarazí se a pomalu stoupá pohledem po louce vzhůru až směrem k lemu začínajícího lesa. Plápolající prameny vlasů, které se z copu uvolnily, rozpustile poletují a různě překrývají tvář. Ale i skrze ně prosvítají neurčité obrysy, které se pomalu zjevují na samém vrcholku kopce. Dlaněmi si rychle uhladí rozcuchané vlasy a přivírá oči, aby se pokusila zaostřit a rozpoznat, co vlastně vidí.

Neurčité obrysy s ubývající se vzdáleností dostávají už postupně tvar. Jsou to lidské siluety. Blíží se několik mužských postav, jsou to muži v uniformách, vojáci, němečtí vojáci!!!

V ten moment její chvějící se ruce uvolní kosu se sevření a ta odpadne na zem. Pomalu udělá jeden, dva kroky dozadu, ale strach je silnější než cokoliv jiného, proto se otočí na patě a rozběhne se, jak jen nejrychleji dokáže dolů směrem ke statku. Směrem, který vrátí mužské siluety do vzdálených neurčitých obrysů...

"HALT!" Zařve jeden z vojáků, jehož pes se ihned zuřivě rozštěká, aby zdůraznil vážnost vydaného příkazu. Pokouší se zastavit, ale s nabranou rychlostí to jde ztěžka a bosá chodidla zběsile zápasí s vlhkým travnatým povrchem, který prokluzuje tak, že děvče upadne, ale ihned jako vystrašená laň se hbitě sbírá z pošlapané trávy.. 

Když se postaví, vojáci stojí už kolem ní. Ví, že oční kontakt může být brán jako provokace, ať už k čemukoliv, a tak směřuje svůj zrak do země tak upřeně, jako by se chtěla snad pod všechno to zničené luční kvítí schovat.

Muži mezi sebou prohodí pár slov, ale ona jim nerozumí, protože štěkot vlčáka, který se napíná jen malý kousek od ní je příliš hlasitý. Neví dokonce ani kolik mužů u ní stojí, protože strach jí nedovolí svůj pohled odtrhnout jinam.

"Gehen!" Strčí do ní jeden z vojáků a ona se tedy mlčky vydá na cestu směrem dolů. Kráčí obklíčená vojenskou eskortou v doprovodu rozzuřeného psa, který se tak natěšeně žene i na vodítku kupředu, až se mu z toho dělá pěna u tlamy.

Už jsou u statku. Když se děvče snaží otevřít pentlici u dřevěných vrat, její ruka se třese natolik, že záklopka dvakrát zapadne zase zpátky. PRÁSK! Jeden z mužů už to nevydrží a těžkou botou vrata silně vykopne. Dívka sebou úlekem trhne a v té samé chvíli se ve dvoře rozštěká malý černobílý psík, odhodlaný hlásit vetřelce na svém území, ale sotva dvakrát se ozve a zastaví jej zběsilý řev vlčáka. 

Malé chundelaté zoufalství s kňučením zmizí v chlívku a vojáci propuknou v huronský smích, přičemž se vzájemně doplňují průpovídkami o zbabělosti toho co je české a síle toho německého.

Začíná prohlídka. Ale spíš než důkladnou prohlídku, připomíná jejich jednání neurvalou čistku. Řadí v chlévě, v seníku, bodají vidlemi do kurníku se slepicemi...Všechno je vzhůru nohama. 

"Byla tady partyzány?" Zeptá se lámanou češtinou hledáním potící se voják. Ale i když ona ví, že prlovské kopce partyzánům úkryt poskytují, je si moc dobře vědoma, že jakýkoliv náznak "pachtování se" s nimi, se trestá smrtí. "Nein" Vyhrkne odpověď a bez přestání kroutí hlavou ve směru záporu, přičemž poprvé pomalu pozvedne oči tváří v tvář mladému muži. Chvíli hledí jeden druhému do očí - on jí, aby se ujistil zda mluví pravdu a ona jemu, aby ho přesvědčila o pravdě své lži.

"Komm!" Chytne ji najednou za paži a vede do domu. Ostatní muži nechají dvůr dvorem a vchází dovnitř ihned po nich.

Přichází na řadu prohlídka domu. Jako z řetězu utržené bestie řádí vojáci v malé světnici. Rozkopli koš se dřevem, z kamen vyškrábli popel na podlahu, z polic házejí hrnce, sypou mouku, mák, upíjejí mléka z džbánu a zbytek vylévají na zem...  Jeden z nich svou paží cíleně smetl všech šest malovaný hrnečků, které se roztříští na stovky kousků.

A teď po všem tom dopuštění šlapou a popochází sem a tam. Najednou se z vedlejší místnosti ozve rána, praskání dřeva a křik dalšího z vojáků. Ostatní zpozorní a dotyčný ihned přispěchá s puškou, kterou našel v hospodářově almaře.

Všechny mužské pohledy se podezíravě upřou na v rohu stojící děvče. Dochází jí, že vojáci budou chtít vidět papíry o povolení k zbrani a pokud se neprokáže schválené vlastnictví, podezření z partyzánského spolčení bude ztrestáno...

"Wo sind?!" Křičí na ni jeden z nich. "Sag´s mir!" Burácí a vztekle ji přirazí ke stěně. Ona mu sice rozumí, ale neví. Neví KDE JSOU ...! Voják zasyčí jako jedovatý had:"Letzte Mal! WO SIND?!"

Chytne ji pevným stiskem pod krk a ona cítí vlezlý pach jeho potu, pach zla, pach, který nelze k ničemu přirovnat, pach, který vyzařuje cosi jako pravdu o lhostejnosti k cizímu životu, pach s příměsí smrti.

Zatímco jeho horká dlaň silou sevření vpaluje svůj otisk na bílé hrdlo, dívka ztěžka lapá po dechu a její pramínky vlasů s každým zoufalým vydechnutím poletují kolem blednoucích rtů.

Vysoký muž se jí zhluboka zadívá do vyděšené tváře a druhou rukou něžně a zároveň s jiskrami krutosti v očích shrne všechny její plavé prameny z čela a pomalu je uhlazením vrací k copu. Zaboří své prsty do jejích vlasů a v mžiku škubne hrubou silou až to dívku smýkne v bok. Ta jen skřípavě zasténá a prosebně se snaží sípotem odpovědět, že neví kde ty papíry jsou.

Voják, který prve ztratil trpělivost hned u vrat, jež vykopl, nemá náladu ztrácet teď pro změnu svůj čas a dvěma skoky se přiřítí k dívce. Surově si ji přitáhne k sobě a hlaveň své zbraně ji vrazí pod bradu.

Ještě nikdy neviděla německou vojenskou uniformu z takové blízkosti jako teď. Dvě "esíčka" s ostrými hranami vypadají jako dva paralelně zkroucení hadi v jednotné křeči zla, co jedovatě syčí stejně jako jejich nositelé. Zrovna tak jako ti odporní jedovatí hadi...

A ani ještě nikdy nepocítila dotek zbraně. Toho kusu studeného kovu, který při kontaktu s kůží tak zvláštně elektrizuje - tak jakoby každý kousek zoufalé bytosti křičel za přežití a instinktivně se vzpíral blížícímu se konci

"Sprich ODER...!" Přikáže jí a místo možnosti, která by následovala po slově NEBO se mu tvář zkřiví v zhnusený škleb a provokativně protáhne špinavý ukazováček hladící kohoutek spoušti. Jeho pach z té blízky čpí ještě silněji než ten předchozí - ještě silnější lhostejnost k cizímu životu s příměsi dotyku blížící se smrti.

Srdce jí tluče tak hlasitě, že jeho zvuk hlučí jako těžká kopyta tažného koně. "Bitte..." Šeptne dívka úzkostně a tiše, aniž by viditelně pohnula rty, protože jí puška příliš silně tlačí na spodní část brady.

Ostatní muži přestanou přešlapovat a zůstanou stát nehybně na místech. Pohled přehazují jeden na druhého, protože pochopili, že tady už nejde jen o zastrašení malého děvčátka, ale o jeho popravu.

Napětí a ticho, které pohltilo celou místnost najednou ale přetrhne zuřivý štěkot psa a do dveří v tu chvíli vtrhne hospodář. Všichni vojáci se v ten moment otočí jeho směrem, s hřmotným křikem spustí slovní útok německo-českých příkazů a rozkazů a při tom rozezleně mávají puškou z rozmlácené skříně.

Hospodář s rukama nad hlavou vysvětluje, že zbraň má legálně a tělem se trhavě pokouší ukazovat k prádelní truhle, aby se sami přesvědčili úředním protokolem.

A zatímco se muži vrhli k prádelníku a s přehnanou gestikulací halekali nad dokumenty, k smrti vystrašené dívce stojící v rožku se třasem podlomila kolena, skácela se k zemi a padla do mdlob.

...

"Když jsem se probrala byli už pryč. Bolel mě krk a taky ta brada... A pořád jsem cítila chlad kovu na kůži, ale hlavně ten esesácký pach... Mám pocit, že ještě dneska bych ho podle něj poznala!..." Dokončila vyprávění stařenka v květované zástěrce se sněhově bílými vlasy pod vzorovaným šátkem. Vlídně mě pohladila svou vrásčitou rukou po tváři, přitiskla v objetí a zašeptala zastřeným hlasem: 

"Neboj se nic, to všechno zlo už je přeci dávno za námi..."