Jak jsme věřili "dží pí esce"

V dnešní době moudré techniky, kdy stačí zapnout aplikaci od v oboru daných vývojářů, mnohdy vypínáme vlastní mozek daný pro změnu vývojem existenčním.

Je krásný letní den. A vypadá to, že to bude opět jeden z těch tropicky horkých dnů, kdy nejlepším řešením jak předejít kolapsu vlastního termoregulačního systému, je naložit se do vody.

Proto jsme se rozhodli zpestřit si náš výletní prodloužený víkend návštěvou nedalekého aquaparku.

Od číšníka v restauraci se dozvídáme, že z Pavlova, tedy místa, kde aktuálně obědváme, trvá cesta k našemu cíli  zhruba 10-15 minut. "Paráda!" Říkám si, protože jízda autem je pro mě značně útrpnou zátěží, natož tak v takovém vedru a natož tak po jídle. Každopádně pokud se jedná jen o desetiminutový výjezd, tak v tom nevidím nijaký hlubší problém a proto si objednávám ještě zmrzlinový pohár. Když už je to vedro...

Jakmile nastoupíme do auta, zasáhne nás přívalová vlna vařícího vzduchu. Zatímco nastavuji klimatizaci do pozice ´Sibiřská smrt´, má drahá polovička zadává do svého chytrého telefonu polohu aquaparku, načež hlas slečny v aplikaci GPS mile oznámí: "Jeďte rovně." Tak jedem.

Ani ne po dvou minutách vypínám klimu, protože účinky vichru z hor se začínají projevovat na mých dutinách a čelo nepříjemně pobolívá. "Jéé, to je hezký domeček!" Zvolám při průjezdu obcí a rozplývám se nad architektonickým zpracováním rodinného bydla.

"Po sto metrech zahněte doprava." Přeruší mne fyzicky nepřítomna slečna. "Oukej." Odpoví ji zvesela fyzicky přítomný muž a já se dál kochám prohlídkou jedné z jihomoravských vesnic.

"Jéé, to je hezký domeček!" Zvolám opět nadšeně, ale v ten moment se zarazím, protože pociťuji silné deja vu. "Moment. Tudy už jsme přeci jeli." Vyhodnotím situaci.

"Po sto metrech zahněte doprava." Informuje nás na tom samém místě jako před chvílí slečna.

Ten jistý domek spatříme ještě několikrát a to nezávisle na následovném odbočení vpravo či svérázné vlevo, protože slečna nás navede VŽDY zase zpátky!

Vzpoura! Neuposlechneme rozkazu a vydáváme se na útěk z vesnice, kterou jsme obkroužili minimálně patnáctkrát. Jsme z kola venku, hip hip hurá...

"Zahněte doleva." Pokračuje hlas. No dobrá, nikdo není neomylný a evidentně i satelity mají své dny, takže se rozhodneme dát slečně ještě šanci. Z cesty tedy odbočíme na vedlejší komunikaci vlevo.

Dalších 40 minut jezdíme po místních vinicích. 

Z budek umístěných na strategických místech, nás pozorují majitelé svých pozemků, což na klidu nepřidá. Byť máme zlínskou značku a tudíž nepůsobíme tak exoticky, jako kdybychom měli na SPZ písmeno A, je jasné, že místní tedy nejsme.

"Zahněte doprava." Doporučí slečna. "Kam doprava ty blbko? Zalomit to mezi řádky vína, aby nás majitel zastřelil na místě nebo to napálit do té budky, ze které by vylezl majitel a zastřelil nás na místě?!" Zuřím v duchu a představu jak s průstřelem prchám bludištěm vinic před lynčem spolku rozzuřených majitelů, dokud nepadnu vyčerpáním a neobrostu révou, dále nerozvíjím. 

Začíná mi být špatně. Z toho vedra, ze vzteku a hlavně z toho kolosálního poháru asi pětatřiceti kopečků zmrzliny, litru šlehačky a dvou přepravek čerstvého ovoce.

Po tajně naplánované opětovné vzpouře odbočíme svou cestou, respektive odbočkou, a stojíme na začátku polní cesty, která směřuje strmě dolů. A jedná se o polní cestu se vším všudy, takže vidíme obrovské hluboké koleje vyjeté od těžkých strojů, sem tam nějaký ten balvan a zkrátka terén, u kterého se zapotil nejeden zkušený traktorista.

"Je ti jasné, že pokud to sjedem, nemůžeme se už vrátit..." Řekne mi s veškerou vážností muž, přičemž mi věnuje dlouhý pohled, ze kterého lze vyčíst jistou tragičnost Shakespearovy otázky zda být či nebýt. Sjet či nesjet? 

Sjíždíme dolů. Naše nebohá Almera stvořená k obrazu japonských dálnic nyní kodrcá po pálavském tankodromu neznámo kde v polích a já kdesi uvnitř cítím sílící nevolnost. Zatímco muž se snaží soustředěně sjíždět polňačku snad do samotných pekel, vykloním zoufale hlavu z okna, protože ten shaker, který se vytvořil z mého žaludku se s každým skokem neřízeně tlakuje. 

Dýchám zhluboka- nádech, výdech, nádech, MOUCHA! Já spolkla mouchu! Zadržuji nutkání zvracet, zavřu oči a chci myslet na něco hezkého. Nejde to! Ve své představě vidím jen sebe jakožto živoucí lidskou fontánu, které pryští zmrzlina se šlehačkou ze všech tělesných otvorů v oblasti hlavy.

Muž sice mlčí, ale z jeho pohledu lze vyčíst hodnocení škod a kalkulaci následovných oprav. Dle odhadu zvedajícího se obočí jsme tak na čtyřech a půl tisících.

Zvládli jsme to! Jsme dolů! Byť nikdo z nás neví kde, byť odtud není návratu, ale jsme tam! Pod kopcem, na paloučku u lesíku, v Bohem zapomenutém bodě souřadnic neevidovaných žádnou kartografickou společností. Tak tedy ´hip hip hurá´.

Horký vzduch, který se s tichou zákeřností kumuluje do nedýchatelného dusna přeruší hlas slečny:"Až to bude možné, otočte se." 

Je toho tolik, co bychom jí chtěli odpovědět. A to nejen slova chvály za brilantní přesnost s jakou nás dovedla až sem, ale i nominace na velkou spoustu pestrojadrných titulů a celkově pak poděkování celému satelitnímu souboru a přísedících... Tak tedy ´Fakt jako díky!´

Vjíždíme do lesíku, kam nás vede ´něco jako dejme tomu rádoby´ cesta. Porost podél s každým pracně ujetým metrem houstne. A to stejně jako i celková atmosféra v autě. Skrze otevřená okna střílí větve, ostatní flora a bohužel ani fauna v interieru auta není zanedbatelná. Napadá mě parafráze z jedné Cimmermanovy hry: "Chci domů! Do Podolí, do lékárny, do pr..le to je mi smutno!"

V tom mě najednou švihne lísková větvička přímo mezi oči a mám chuť parafrázovat nyní už nahlas. A když zjistím, že pravděpodobně z oné větve odpadl pavouk, rozměrů nevídaných, přímo na mé stehno, chce se mi křičet. Přísahala bych, že přesně takový arachno poděs jsem nedávno spatřila v dokumentárním cyklu ´Top 10 zvířecích zabijáků´.

"Ach můj Bože!" Zavrčím nahlas, ale muž jen nepřítomně hledí před sebe na čelní sklo pokryté kopřivami s velkoplošnými listy o velikosti záchranného padáku pro raketový modul. Vypadá to, že je přítomna teď už jen jeho zbylá tělesná schránka, zatímco se vyšší já vydalo na nějakou spirituální cestu. Asi do podolské lékárny...

Jelikož nemám už co ztratit, pavouka smetu s odporem na podlahu - třeba mě hryzne a vydám se na spirituální cestu taktéž.

Jedeme po centimetrech. Nevím kolik je hodin, ale původní délka cesty 10-15 minut přestala být aktuální pravděpodobně už před třemi dny!

Jsem došvihaná od větví, dopálená od kopřiv a přemýšlím, zda nezačal účinkovat případný vliv pavoučího jedu, protože mám pocit, že jsem mezi listy pálavských bažin zahlédla něco jako hejkala.

Ticho, které v autě panuje už věky věků najednou přeruší slečna:" Zahněte doleva."

Muž zastavil a já pochopila, že se sice duchem vrátil z astrálních cest, ale když mechanicky pohlédne z okna na pokroucené stvoly zdivočelých rostlin, které se nám dobývají do auta a pak stejně roboticky otočí svůj pohled na mne, říkám si, že moc přítomně tedy nevypadá.

Pohlédne znovu z okna a :"Kam doleva?" zeptá se nevěřícně. "Kam jako doleva?" Zopakuje hlasitěji s neurotickým škubnutím hlavy. "Jak doleva?" Tiká mu oko.

Najednou nám oběma dojde absurdnost celé situace a propukneme v záchvat šílenství v podobě nekontrolovatelného smíchu. Na konci světa, uprostřed bažin a s doporučením DOLEVA! Hip hip hurá!!!

No jak jsme se nakonec odtud dostali, těžko říci, protože jsem zbytek našeho ´Road Tripu´ evidentně vytěsnila z přehřáté a znavené mysli, ale z útržků vzpomínek se mi přece jen vybavuje pár obrazů:

-Hejkal. Blatouchové mojito, Vrtulník se znakem révy, Po laně se spouštějící spolek vinařů...