Jakýpak znásilnění, vždyť si o to říkala...

Znásilnění jakožto téma se považuje za jakési společensky nepsané tabu. Oběti tohoto trestného činu většinou ze strachu z reakce okolí o svém zážitku nemluví – bojí se odsouzení, zavržení a samozřejmě zde hraje velkou roli i stud.

Nedávno jsem vyslechla příběh dnes již 30tileté ženy, která se s traumatem prožitým před dvanácti dodnes zcela nevyrovnala. Chtěla, aby se její příběh zveřejnil. Snad proto, aby vyventilovala bolest a zlost, snad aby ulehčila duši od toho břemene, snad abychom pochopili.

Hezká mladá paní sedící naproti mně, kterou můžeme přezdívat třeba Sára, se mi upřeně dívá do očí a s lehkou nervozitou se pouští do vyprávění:„Bylo mi šestnáct …“ Zarazí se a pohled sklopí k zemi. Letmým úsměvem dám Sáře najevo, že všechno je v pořádku a nemusí se bát. Pokračuje: „Bylo mi šestnáct a pamatuji si, že byl úžasný květnový den. Takový z těch dnů, které voní už létem, prázdninami a dobrodružstvím. S kamarádkami jsme se těšily na koncert známé české kapely a spřádaly plány na podvečer. Ten den jsem se cítila neobvykle spokojená a šťastná.

Starší bratr dovezl náš dívčí fanklub na místo konání, kde nás vysadil a vydal se jiným směrem na domluvené rande s tím, že nás o půl desáté vyzvedne a společně budeme v deset doma. Už u brány se kumulovaly davy fanoušků a areál amfiteátru pod širým nebem bzučel jako včelí úl. Zvukaři dolaďovali aparaturu, organizátoři pobíhali a najednou jsem si všimla, že na lavičce u pódia sedí samotný zpěvák. Od kamarádky jsem rychle vyptala notes s tužkou a uháněla si nadšeně pro podpis. Jako správné pubertální třeštidlo jsem u něj poskakovala, chichotala se a střídavě se otáčela dozadu na holky a  zase zpátky na umělce, který se mezitím podepisoval. Trofej na papírku dokonce i s věnováním jsem poté zbožně vytrhla z notesu a jelikož bylo teplo a já měla jen nátělník a sukýnku bez kapes, schovala jsem ji za horní okraj kalhotek. Koncert začal a já byla tak šťastná – když je ti šestnáct, venku je krásně, máš za pasem podpis zpěváka a notuješ si s ním oblíbené písničky, jsi prostě šťastná.“

Sára se odmlčí a se zasněným úsměvem hledí kamsi do prázdna. Dívám se na ni a představuji si, jak tehdy poskakovala mezi ostatními fanoušky a cítila se skvěle. Po chvíli ticha si zhluboka povzdechne a vrátí se myšlenkami zpět na zem.

„Když koncert skončil, začala pořádná tlačenice. Část nadšenců zůstávala na vystoupení další skupiny a část davu se chtěla dostat ke stánkům nebo ven z areálu. Kamarádky strhnuté lidskou vlnou se začaly vzdalovat každá jiným směrem. Volaly jsme jedna na druhou, že se zkrátka rozdělíme a sejdeme se až před areálem. A to byla chyba. Kdybychom jen zůstaly spolu… kdyby…“ Sářiny oči sklovatí a hlas teď ztišeně pokračuje: „Když jsem se dostala ven, stoupla jsem si bokem u posledního stánku nedaleko opačné strany pódia a netrpělivě vyhlížela ostatní. Stála jsem s dlaní v bok, kde byl ukrytý vzácný kus papíru s podpisem… A právě tehdy se to stalo. Najednou mě někdo zezadu silně uchopil pod krkem a táhl směrem dozadu do tmy. Netušila jsem v té chvíli, co se děje. Silné škubnutí mě doslova paralyzovalo. A prásk. Dotyčný se mnou praštil o zem. Náraz na hrubou škváru plnou ostrého kamení mi pravděpodobně vyrazil dech. Lapala jsem po kyslíku a začalo mi docházet, že tohle nedopadne dobře. V ten moment jako bych se probrala z prvotního šoku a pud sebezáchovy ve mně mobilizoval všechny síly. Jenomže to nebylo nic platné. Uchopil mi obě ruce a prapodivně je zkroutil za hlavu. Kleknul mi na holenní kosti, abych přestala kopat a zatím, co jsem z plných plic křičela, nadzvedl mi sukni a roztrhal kalhotky. Moje volání o pomoc nikdo neslyšel. Od pódia se nesl ohlušující hřmot baskytar a bicích, hloučky lidí byly příliš daleko. Když odhodil torzo mého spodního prádla stranou, napřáhl se a uštědřil mi pořádnou facku. Začala jsem plakat. Plakat a prosit, protože si rozepínal kalhoty a já se neskutečně bála. Byla jsem do té chvíle panna a on byl zase rozhodnutý vzít si to, pro co si přišel...

Najednou mi tělem projela neskutečně silná ostrá bolest doprovázená nejsilnějším  křikem, jakého jsem byla schopná. Odporné násilné peklo, které následovalo, nebralo konce. Jakoby každičký kousek mého těla trpěl a řval bolestí. Zavřela jsem oči a přála si jediné – chci umřít! S každou vteřinou jsem cítila, jak ztrácím sílu, jak ztrácím svoji úctu, jak ztrácím vůli přežít…“

Slané slzy stékají Sáře po tváři s naprosto prázdným výrazem. Přesto pokračuje: „Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Nevím. Ale když bylo po všem, neznámý muž se zvedl, zapínal si kalhoty a přitom si zapaloval cigaretu. Otevřela jsem oči a v moment, kdy se chystal k odchodu, jsem na něj pohlédla. Z dálky prosvítala skrze stromy pouliční lampa, v jejíž světle jsem spatřila mladého  muže, tak do pětadvaceti,vysoký, tmavovlasý, upraveně oblečený. Potáhl si z cigarety, kterou držel neobvyklým způsobem – mezi prostředníčkem a prsteníčkem – a v oblaku dýmu odcházel pryč.

Ležela jsem na studené zemi a cítila, že mi ze škvárou rozdrásaných zad teče krev. Bolelo mě celé tělo a připadala jsem si doslova jako zpráskaný pes. Se zaťatými zuby jsem se opatrně převrátila na bok a pokoušela si sednout. Podbřiškem mi proletěla silná bolest, jako by do mě někdo vrazil velký kuchyňský nůž. Plakat už ani nešlo – na to nezbyly síly. Po pár minutách se přece jen mé tělo vzpamatovalo a já vstala. Na zemi pode mnou ve tmě svítil bílý kus papíru s autogramem. Tak moc jsem si ho chtěla doma v pokojíku hrdě vystavit na poličku… Ale když tam ten papír se slovy:““ PRO SÁRU MICHAL MALÁTNÝ““ ležel potřísněný krví a ušpiněný černým prachem, věděla jsem, že už ho nechci, protože tento den vymažu navždy ze své paměti…“

Sára ten večer z paměti nikdy nevymazala, nikdy nezapomněla a nikdy se s tím nedokázala zcela vyrovnat.

Když si spolužačky vyprávěly své zážitky prvního milování, kdy na posteli voněly plátky růží a okolo blikaly plamínky svíček, ona mlčky vzpomínala na chladnou zem s ostrými kameny, na nesnesitelnou bolest, na ponížení a na moment, kdy ztratila kus duše.

Trauma, které jí způsobil člověk (dá-li se tak vůbec nazvat) během několika málo minut, si sebou nese už spoustu dlouhých let a čas od času situace přivodí všechny ty bolestivé vzpomínky zpátky. Když před časem došlo ve skupině přátel a známých na téma znásilnění, zůstala nevěřícně konsternovaná zlostí a krutostí nezasvěceného, když se ozval názor : „ Ženská jen chlapa schválně zblbne a pak se diví… Jakýpak znásilnění, vždyť ta coura si o to říkala…“  

Vězte, že (nejenom) Sára NE!