Nebeský most aneb pět minut strachu...

Neustále remcáme nad kvalitou českých silnic a bojujeme za lepší vozovky a stejně tak zároveň sýčkujeme v případě, že nastane velký den Dé, kdy se provoz omezí kvůli rekonstrukci...

Já osobně chápu, že pokud chceme opravdu novou hezkou silnici, je třeba na jistý čas uzpůsobit svůj cestovní komfort a počítat s určitým omezením. V pořádku.

Když započala stavba nové rychlostní komunikace mezi městem Vizovice a části obce Bratřejova, prvopočáteční rozčarování z objížďky brzy opadlo a zvykli jsme si. V pořádku.

Když v létě probíhala velká renovace úseku mezi obcemi Pozděchov-Bratřejov, čekalo nás na třech kilometrech 39 vyfrézovaných „skoků“. Někteří z nás zaháněli cestovní nauseu Kynedrilem, někteří z nás v devátém měsíci těhotenství sebou vozili pokaždé tašku do porodnice, protože už u šestého seskoku jsem si nebyla jistá, kolik toho ještě snesu. Ale zvládli jsme to. V pořádku.

A teď, když už máme krásnou novou rychlostní komunikaci, která vás dovede k následné nově rozšířené cestě, přišla renovace další. A ta už mi tak v pořádku nepřipadá.

V obci Prlov už někiolikátý týden probíhá přestavba mostu- což o to, mosty se opravují dnes a denně všude po světě a i zde s úspěchem už postavili „fungl“ nový jeden most – zprovoznil se náhradní „přesun“ přes potok hned vedle, fungovali jsme na principu červená, oranžová, zelená, ty jedeš, já jedu … A hurá jsme v pohodě. Jenomže oprava mostu druhého už tak idylická není. Úsek je obklopen domy a tudíž nezbývá žádný prostor pro architektonickou fantazii a zprovoznění náhradní provizorní objížďky. „Jak vyřešit takový rébus?“ Ptají se v oboru študovaní. „Inu postavíme na jedné polovině náhradní trasu, kterou vyzvedneme do nebeských výšin a budeme si v poklidu stavit most pod mostem!“ Radují se v oboru študovaní. Zní to velmi moudře a popravdě musíme uznat, že je to asi opravdu jediné přijatelné řešení, pokud chceme zachovat průjezd obcí.

Dobrá tedy, bágr, jeřáb a parta zaměstnanců dané firmy vytvořili náhorní provizorní plošinu, jenomže aby se auto dostalo do stagnujicího horního bodu v minimální délce nájezdu, musí zdolat prudké stoupání, kde na cca 3-4metrech překoná sklon, u kterého si ani netroufám určit úhel. Mohu snad jen popsat slovy lidu : „Hrb jak cip!“ A těsně před místo,kde se vozovka láme vzhůru/dolů, dostal za úkol pán s frézou seřezat asfalt na dva skoky – pan stavby vedoucí je evidentně šprýmař.

A tak tu tedy máme most v oblacích jak v San Francisku. Pokud projíždíte autem osobním, vystojíte si frontu na zelenou, vystoupáte vzhůru, prodýcháte vysokohorský vzduch ( hladina obsahu kyslíku je v této výšce sice už na hraně, ale zvládne to i „Ká dvojkou“ netrénovaný jedinec), zažijete trochu adrenalinu – Spadnu? Nespadnu ? Udrží mne ty panely? Od zítřka jsem na dietě.... Sestoupáte dolů a tradá, jede se vesele dál.

Jenomže kamenem úrazu této unigeniální stavby jsou kamiony a jiná velká a hlavně těžká auta. Ale co jim zbývá? Značení o nebezpečném sklonu nikde není. Chudáci řidiči toho mají opravdu „plný brejle“. Plně naložený náklaďák se na pokyn semaforu rozjede, ale ihned prakticky zastaví na místě kvůli vyfrézovaným schodům, načež se začne pomalinku rozjíždět a než tu masu tíhy dostane byť jen do třetiny sklonu, na druhé straně blikne barvička zelená a kolona v protisměru se dá do boje o průjezdné vteřiny. Dovedete si představit, jak se asi situace vyvíjí dál. Hádky kdo je v právu, kdo má jet a kdo couvat, nervy na pochodu a panely, které údajně udrží tíhu 32tun ( o čemž tady všichni polemizujeme)...

Včera jsem se pomalu blížila k semaforu. Přede mnou plně naložená kládovka s dvěma „sektory“ dřeva. Bylo mi hned jasné, že tohle prostě „neklapne“ a ani se nepokoušela řidiče následovat až na most, byť to semafor povolil. Obří náklad se samozřejmě zarazil hned při prvním pokusu o vyjetí. Pán byl pravděpodobně natolik soudný a znalý praxe řízení tak velkého povozu, že uznal marnost boje za průjezd a začal couvat. Bylo mi ho líto, protože manévry, které ho čekaly, se daly považovat opravdu za zkoušku nervů. Jenomže začal couvat na mě. Na nás. Na zadním sedadle mi spinkalo nicnetušící dvouměsíční miminko a když jsem viděla jak gigantický kolos míří přímo na mne, pociťovala jsem neklid. Zařadila zpátečku, jenomže pán za mnou nechtěl/neměl kam couvat. Tuny klád vyskládaných do několika metrů nad mé auto se blížily a volné centimetry ubývaly. Zmocňovala se mě panika. Začala jsem troubit. Ze strachu. Brzda a pojízdný les se zastavil. Zoufale jsem se otáčela a pantomimicky prosila pána za mnou ať popojede dozadu. Rozsvítily se zpáteční světla a kládovka se opět dala do pohybu, zatímco za mnou stále stojící pán dával průchod svým emocím a házel rukama do všech stran. Já prožívala jiné emoce. Strach a paniku. „Co mám dělat? Proboha co mám dělat?“ Křičela jsem si v duchu pro sebe. „Mám vyskočit z auta, vytáhnout dítě a utéct někam stranou?“ Snažila jsem se přemýšlet. „Než odepnu všechny pásy na sedačce, tak do nás nacouvá!“ Odpovídám si. Pán za mnou stále stojí. Troubím, protože celý kamion je už snad jen na malíček u mě. Zase zastavil a já jsem vyskočila z auta a zařvala na celou za mnou stojící řadu aut: „Ježiši, posuňte se někdo!!!“ V tom jsem si všimla, že z jednoho z právě dojetých aut vyběhl přítel, běžel ke kamionu a začal gesty pomáhat řidiči kládovky vycouvat – dopředu, dozadu, víc doleva, lehce doprava, ok couvej naplno... Celý kolos pak musel pozpátku dojet několik desítek metrů, aby se mohl stočit na parkovišti u místního obchodu. Kdyby jel z druhé strany, čekala by ho nebezpečně dlouhá cesta čelem vzad až do vedlejší vesnice...

Samozřejmě se během tohoto incidentu vytvořily kolony z obou stran, atmosféra opravdu napjatá a pocuchané nervy minimálně dvou řidičů, toť skore.

Proč most neopravovali v době celkové uzavírky pro kamiony během léta, netuším. Do zákulisí organizace a financování nevidím – třeba přišel nějaký ten peníz až teď, proto nebylo možné zahájit práce dříve, možná...

Proč, když už je to tak, jak je, dopraváci neoznačí/neznázorní tento stav na kus hliníku na tyči, aby předešli problémům s kamiony, které nemohou za nedomyšlenou organizaci?

Ale jak říkám, „za oponu“ nevidím a jaké jsou důvody současné situace je pro mne záhadou...

A zmínka o taktéž provizorním chodníku pro chodce, kde včera projíždějící vůz strhl chatrné zábradlí, které se ihned zbortilo a představa, že tudy prochází někdo se psem nebo nedej Bože s kočárkem, je už kapitola sama o sobě...

Dopravě ZDAR a doslovně ŠŤASTNOU CESTU :-)